Nejlepší zájem dítěte proti nejlepšímu zájmu rodiče?

Není to ani tak dávno, co Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, do kterého nově usedla i naše skvělá ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, vyhlásil přelomový rozsudek na poli evropského i rodinného práva, Strand Lobben proti Norsku[1], který ideově navazoval na již rozvinutou argumentační linii v případech Lambert a ostatní proti Francii či A. K. a L. V. proti Chorvatsku. Přelomový je zejména v pohledu na tzv. nejlepší zájem dítěte. Tento neurčitý právní pojem je zároveň spásou, ale i zaklínadlem. Představuje především uznání dítěte jakožto nositele všech práv a svobod, kterým má stát výkon těchto práv a svobod umožnit na rovnoprávném základě s ostatními, kdy je třeba ukotvit nejen zajištění přístupnosti k těmto právům, ale také dostatečnou konkretizaci postupů i normativních vodítek k předvídatelným soudním rozhodnutím, která nemají být nahrazována ryze subjektivními hodnotícími stanovisky. Nejlepší zájem dítěte je především příkazem k přiměřenosti jednotlivých a dílčích zájmů dítěte.[2]

Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v případu výše zmíněném judikoval, že nelze slepě rozhodovat jen dle nejlepšího zájmu dítěte, ale v každém případě musí soud postupovat ve své argumentaci logicky, holisticky a zejména v porovnání s nejlepším zájmem (biologického) rodiče, který nemůže být ignorován a vynechán. V případu Strand Lobben proti Norsku se stěžovatelka z Norska domáhala navrácení svého syna a náhrady nehmotné újmy po Norském království. Uznal tedy alespoň stěžovatelce nárok na náhradu škody, která ji neoprávněným a nezákonným postupem Bernevernu a soudů vznikla, a náhradu nemajetkové újmy. Ale jak sám ESLP uvedl v závěrečném paragrafu rozhodnutí: „Jedná se spíše o morální satisfakci, kterou nelze zhojit již navždy utržené rány.“

Ovšem problémů, na které si musí soudy dát při svém rozhodování pozor, je několik. Ve 21. století se stále objevují názory, že matka se přeci vždy postará o dítě lépe, než-li otec. Či naopak můžeme vidět i trend, kdy se o to více upřednostňují otcové oproti matkám, aby se snad nějak vyvážily jazýčky vah. Malovali by se však čerti na zeď, kdyby se tvrdilo, že česká justice je v tomto nějak rozpůlená, byť nalezneme výrazné zastánce na obou stranách táborů. Základním východiskem pro každý takový spor stále zůstává individuální posouzení věci i poměrů všech účastníků, zletilých i nezletilých. Soudce musí brát ohledy nejen na nejlepší zájem dítěte, který si také musí sám s ohledem na skutkový stav případu vyložit, ale musí brát ohledy na jednotlivá práva a zájmy rodičů, bez ohledu na něco tak triviálního, jako je pohlaví.[3] V rodinném právu je také třeba pružně reagovat na běh času, neboť stejně jako nevstoupí člověk do stejné řeky dvakrát, nezůstává ani člověk zaseknut někde v minulosti. Právě na případu Strand Lobben proti Norsku lze krásně vidět, že byť se mohou poměry mezi rodiči a dětmi „vyvrbit“ na začátku v nějakém ohledu, nemusejí tak zůstat napořád.[4] Soudci, ale i advokáti, případně odborníci k věci přizvaní či úředníci OSPODu, musí pružně a flexibilně reagovat na změny, které se ve vztahu mezi dětmi a rodiči dějí tak, aby bylo co možná nejvíce zachováno z práv a zájmů každé ze stran.[5]

Právě proto je oblast rodinného práva daleko dynamičtější a rozmanitější, než se na první pohled může zdát. Je třeba nalézt velice křehkou rovnováhu mezi zájmy obou stran. Jak ale říkají mnozí soudci v rodinně právních věcech – lepší je se vždy dohodnou, aby k takovému poměřování vůbec nemuselo dojít. Pakliže se bavíme o nejčastějším případu použití koncepce nejlepšího zájmu dítěte, jedná se o svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů či do střídavé péče, je třeba akcentovat na princip „domluvit se, i kdyby měla ega praskat“. Často jde totiž o úplně jiný zájem, který někteří účastníci sporů o děti skrývají za zájem o dítě. Strany musí tlačit do smírného vyřešení nejen soudci, ale i advokáti. Neboť právě smírné řešení rodičů ohledně dítěte je předpokládaným a vyžadovaným východiskem uplatnění nejlepšího zájmu dítěte v jeho nejryzejší formě, kterému mají instituce i osoby zúčastněné vytvářet prostředí. Toto prostředí však musí být pro rodiče předvídatelné, uchopitelné a srozumitelné, z čehož jednoznačně vyplývá i požadavek na stát, aby jej zajistil.

1 Rozsudek ESLP (velkého senátu) ze dne 10. října 2019. Strand Lobben a ostatní proti Norskému království. Věc 37283/13. Dostupné z: https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22tabview%22:[%22document%22],%22itemid%22:[%22001-195909%22]}  

2 Obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 (2013), CRC/C/GC/14.

3 Viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645) Dostupný z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/ustavni_soud_www/Aktualne_prilohy/2012_03_20b.pdf

4 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91) dostupný z: https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/III._US_3462_14_an.pdf

5 KMEC, J.; KOSAŘ, D.; KRATOCHVÍL, J.; BOBEK, M. Evropská Úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 949 – odkaz na rozsudek ESLP ze dne 23. 3. 2010, M. A. K. a R. K. proti Spojenému království. Věc 45901/05, § 73 a rozsudek ESLP ze dne 16. 3. 2010, A. D. a O. D. proti Spojenému království. Věc 28680/06, § 85–94.